Tvůj hlas, tvář ... a moje hladké svalstvo předvádělo zář!
Anebo záře, ohňostroje, každej k tomu má svý postoje - možná miluje?
Pořád slunce hřeje, škoda, že my už jsme ve stoje.
Nevidím už v tváři Tvojí vrásky, co vznikaly z opravdový lásky.
I zbloudilí vlci při sobě stojí, lidi jsou však jen lidi.
Musíme si zvířata pořizovat? A vše to od nich odkoukat? Čtyři nohy a ocas a dva korálky, učí nás morálky!
Jinak dneska už to cítím, ale rozhodně nepárám se tolik s tím.
I v kameni sílu života najdeš, když pořádně kolem sebe se rozlídneš.
Doslova v oblacích žít, na to musíš sakra dřít. Pak tam stojíš jak jehla v seně ztracená a z tvýho sna stává se ozvěna. A tam na(Hoře) pořád dokola ozývá se, víc než normálně, rozléhá se. Pára stejně se rozplynula, jako ty mraky utekly, pomíjivost vlastní jim je, laskavostí dneska moc už se nezahrnuje. Možná proto, že tahle jediná vlastnost naučit se nedá - stejně jako hora, nikdy nemůže být bledá - návod na ní ještě nevymysleli. Ale ty hory vybírají si, komu laskavost se předá.
Mělo to přijít, já to však nechtěla, odmítla, zpohodlněla.
Ono tuší to, už nechce tvořit se mnou žádné dílo. Smysl mi to dává - jak puzzle zapadá.
Nevadí Ti to, však vezmeš na záda zase ten svůj vak, a stejně těžko, jak šlo to naHoru, zaznamenáš dole prohru, jako ty mraky, tvoje radost, touha, nadšení, těšení - odeplulo.
Zase vidíš louku, les, vůni a pláň - to je ten tvůj jediný a nejhezčí chrám!
Žádné komentáře:
Okomentovat