Úsměv

Bylo půl osmé večer. Měla ho položeného na zemi a učila se poslouchat, tiše seděla a vnímala každý jeho pohyb, dotek, pohled. Řeč těla, z toho jediného momentálně luštila. Tahle komunikace jí chyběla, tahle vzdálená, ale přeci jen tak podvědomě blízká komunikace. Ta beze slov, která se v běžném životě celkem málo používá.
Žádný jiný úsměv nikdy nechutnal tak sladce. Srdce jí plesalo. Pro ten úsměv, díky Bohu! Pomyslela si. Pro ten úsměv je potřeba žít. 31 let na něj čekala.
Úsměvy měla ráda, rozdávala je často, a to už jako malá, měla to odkoukané od její maminky. Ale teprve až teď si ten úsměv neprohlížela očima, ale srdcem. Zamilovala se. Pro ten úsměv stojí za to žít.
Ten nejmenší úsměv, který viděla, byl úsměvem největším v jejím životě. Úsměv na tom malém obličeji.
Říkejme tomu mateřství.