Celé téma těhotenství mi všeobecně nastavilo dost razantní obraz naší společnosti. Ten obraz, zdá se mi, je pro mě dosti děsivej, krutej a šokující.
Příklad: Já - " Budeme mít s Honzou malýho Sviště. Už nebudeme jen s Augustýnkou, ale budeme čtyři. Naše crew se rozroste! Ostatní (dobře, abych nekřivdila všem lidem v mém okolí, řekněmě 90 % z nich) : "Jé, to gratuluji, ale počkej! To si užiješ! To uvidíš!! Jenom počkej sama! To se nezastavíš a hlavně nevyspíš! Na to se moc netěš, to teprve poznáš, co je to únava!!! Buď ráda, že nevíš, do čeho jdeš. No a počkej?! To nemáš strach - s tim psem? To dítě - dohromady?! A to bys ho možná měla odnaučit s vámi spát v posteli... A tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Prostě strach, strach, strach, ze všeho jen strach!! Nějak tady cítím strach z celkového žití, odevšad..
Právě tyhle negativní poznámky mě nesutále nutí si pokládat otázku, proč skoro většina hned vyzdvihuje ty negativa celýho mateřství vůbec? Proč je tak složitý proklikat se internetem a nebo i lidmi kolem nás a slyšet převážně pozitiva? Za celých šest měsíců jsem skoro neslyšela - To bude krásný!! To počkej, to uvidíš! Proč, když se zmíním, že už mi začíná překážet břicho, neslyším místo " No , to uteče, uvidíš jak to bude hezký pak, poznáš že to za to stálo.. Proč místo tohole povzbuzení lidi tak rádi říkají : Jenom počkej, to ještě nic není, to teprve příjde na konci, to se nebudeš moct ani pohnout! Takže představa dost děsivá - že mám s touhle myšlenkou jít k porodu, o kterém se o povzbuzení ze strany společnosti nedá ani zmínit! Nějak vnitřně cítím, že mi nezbývá nic jiného, než věřit svojí vnitřní síle a tělu.
K tomu porodu bych chtěla jen říct - samozřejmě to bude premiéra a můžu se úplně mýlit, taky tuhle možnost připouštím, ale upřímně ji připouštím jen tak z 5 % :)
Když jsem zjistila, že teda se to magický malý cosi, uvelebilo u nás, začala jsem o celém procesu porodu hodně intenzivně přemýšlet a pamatuju si, že jako první mě neovládl strach, ale radost a těšení se - obrovský - přímo na ten porod, na ten rituál, kdy se zhmotní duše z toho vedlejšího světa, tady na zemi. Cítila jsem se tím fascinovaná, že to pro mě i moje tělo bude premiéra. A já se na to fakt těšila!! Ale teď s odstupem času mě stojí mnohem víc sil a energie si to těšení se udržet. Nějak jsem přesvědčená sama v sobě, že moje intuice se neplete a jestli má někdo strach z takovéhle události, věřte, že není důvod. Dokážu si představit, že pro někoho to je nepochopitelný - ještě jsem to nezažila a už rozdávám taková moudra. Já tomu ale věřím. A to je to podstatné. I kdyby to nakonec tak nebylo, tak tich 9 měsícu prožiju v klidu a ne strachu. A to je důležitý. Já prostě věřím, že tělo samo ví, co má dělat a ještě máme v dnešní době možnost takového luxusu, spojit tuhle sílu přírody s odbornou péčí. Takže k tomu strachu už snad jen - ne nadarmo se říká, jaký si to uděláš, takový to máš.
A poslední strašáci, o kterých slýchávám - šestinedělí. Tenhle strach už jsem úplně postavila mimo mísu, to je v mé momentální přítomnosti tak vzdálená budoucnost, že se tím zatím vůbec nezaobírám. Jen naťuknu, že jeden pozitivní názor, že to je krásný jsem už slyšla - jupí!
Jen jsem timhle článkem chtěla říct, že nepotřebujeme návody na vše kolem nás, že věřím, že jsme ješte nazapomněli jak přirozeně přivést nový život k nám, že nám příroda poradí, jak s tím naložit. A je úplně jedno, jestli doma, v porodnici nebo kdekoliv jinde. Prostě tam, kde víra v naše tělo bude nejsilnější. Protože, podle mě, tyhle věci můžeme ovlivnit jen my sami svým přístupem.
Já vím, že to je dost silný kafe mudrcování, ale to je vše co jsem měla na mysli a na srdci. Na tenhle článek už jen moje hipísácké já " Slunce v duši všem! "
PS: Jsem zvědavá na pocity, které budu mít, až si tenhle článek budu číst s odstupem času.
Žádné komentáře:
Okomentovat